Je to skoro rok, co se začal psát Terezin příběh. V posledních pár týdnech nebyla Tereza vůbec šťastná. Za posledních několik měsíců jí došlo, že partner, se kterým je téměř pět let, nejspíše nebude tím princem, za kterého ho pokládala. Myslela si, že se jednou vezmou, založí velkou rodinu a budou šťastně žít až do konce života. Jenže když přišla řeč na téma svatba, Terezin přítel se vyjádřil, že o tu nestojí. Nechtěl se ženit. Přišlo mu to zcela zbytečné. Nebylo nic, co by jeho názor změnilo. Několikrát se ho Tereza snažila přemluvit, bez úspěchu. A jelikož ona o svém velkém dni snila od malička, nechtěla se ho vzdát. Byla tedy rozhodnutá partnera opustit, když on svůj názor kvůli ní nechtěl přehodnotit. Mrzelo jí to, ale cítila, že bez svatby spokojená zkrátka nebude. Pak se ale stalo něco, co změnilo celou situaci.

„Osud nejspíš chtěl, abychom byli spolu, jinak si to neumím vysvětlit. Bylo 24. prosince a Petr jel pro svou maminku, která s námi měla strávit Vánoce. Dlouho se nevracel a já už byla značně nervózní. Telefon nebral. Volala jsem i jeho mámě, ale ta mi oznámila, že k ní nedojel. Později mi poslala zprávu, že měl autonehodu a v jaké nemocnic je. Zrovna ho operovali, když jsem dorazila. Sice nám říkali, že to bude dobré, ale i tak jsem byla šílená strachy. Během toho nejhoršího večera, který jsem zažila, mi došlo, že ho tak moc miluji, že svatbu oželím. Následující den nás k němu pustili. Vypadal hrozně, ale žil. To bylo nejdůležitější. Ve chvíli, kdy jsem mu chtěla říct, co pro mě znamená, pronesl něco, co jsem myslela, že nikdy neuslyším. Požádal mě o ruku. Sice si nepoklekl, nenavlékl mi diamantový prsten, ale i tak to bylo nádherný. Během toho všeho, co se během posledního dne odehrálo, si uvědomil, že jsem to nejlepší, co ho v životě potkalo a nechce o mě přijít. Prý mu bude ctí se stát mým mužem. Tyto Vánoce oslavíme prvně nejen jako manželé, ale i nastávající rodiče.“

Čtěte také:

Uložit

Reklama