„Moji rodiče v devadesátých letech založili malou rodinnou firmu a dnes mají být právem na co hrdí. Prosperují, dělají smysluplnou práci a hlavně je to baví. Jenže se pomalu blíží doba, kdy už si chtějí taky trochu užívat života, jít do předčasného důchodu. A to je ten kámen úrazu, co mi dělá vrásky,“ popisuje Alžběta, která má být tím, kdo brzy převezme otěže podniku. Jenže zatímco rodiče to berou jako samozřejmost, ona má se životem jiné plány.

„Nemůžu říct, že bych k naší firmě neměla žádný vztah. Vážím si toho, co rodiče vybudovali. V podstatě jsem v podniku vyrostla a pomáhala, s čím se dalo. Později jsem tam i přes léto brigádničila. A teď, když budu končit vysokou školu, naši tak nějak automaticky počítají s tím, že převezmu vedení. Na něco však zapomněli. Zeptat se mě, jestli o to stojím. Vůbec je nejspíš nenapadlo, že bych mohla toužit dělat něco úplně jiného,“ krčí rameny Andrea a svěřuje se, kam ji srdce táhne. Jejím snem je stát se tlumočnicí a procestovat svět. To se ovšem s podnikáním u nich v maloměstě absolutně neslučuje.

„Jestli jsem se se svým snem svěřila našim? Kdepak, zatím jsem k tomu nenašla odvahu. Asi je to hloupé, ale nedivte se. Dobře totiž vím, jak by je to ranilo. Kolikrát mi jen řekli, že to všechno dělají pro mě! Já jsem jim za to vděčná, opravdu. Ale mám se z vděčnosti zahrabat do něčeho, co mě netěší ani z poloviny tak, jako je?“ neví si Andrea rady, jak situaci vyřešit. Možnosti jsou přitom jen dvě. Buď je zklame na celé čáře a vydá se do světa, nebo se obětuje a splní jejich přání.

„Zatím to mám tak padesát na padesát a vážně mě to trápí. Není dne, kdy bych na to nemyslela. Ani netušíte, jak často lituji, že jsem jedináček. To je paradox, co? Jiní sourozenci se o dědictví perou, já bych ho své sestře či bratrovi s chutí celé věnovala. Jen kdyby existovali,“ usmívá se hořce mladá žena, která teď sbírá odvahu. Jen ještě neví, jestli to bude odvaha ke vzdoru, nebo k rezignaci.

Čtěte také:

Uložit

Reklama